Gruzie, trek Omalo -> Shatili – Zapomenutý kus světa na severu Gruzie

Tento článek má 136 zhlédnutí
1 hvězda, Nebuď labuť :)2 hvězdy, To mě mrzí... :(3 hvězdy4 hvězdy, Děkuji :)5 hvězd, Paráda! Děkuji (No Ratings Yet)
Loading...
Stát: Gruzie
Město: Omalo, Shatili
GPS Místa: 42.3707667N, 45.6334608E
Jak se sem dostat? Letecky, nejlépe s Wizzairem do Kutaisi. Maršrutkou nebo vlakem do Tbilisi (90 Kč), odtud maršrutkou nebo taxíkem do Alvani (cca 200 Kč) a odtud terénním autem do Omala (cca 400 Kč). Případně maršrutkou z Tbilisi do Shatili (cca 180 Kč). Stopování v těchto horských vesnicích příliš nefunguje – zkrátka tu nejezdí auta.
Popis trasy: Z Omala do Dartla, cca 15 km údolím řeky, za Parmou a první hraniční stanicí zahnout do pravého údolí, poté 21 km, přejít Atsunta Pass, klesnout do údolí řeky a dojít jím téměř až do Shatili. Všude vede jednoznačná pěšina, vlastnit mapu nebo GPS ale rozhodně není k zahození. První a poslední kilometry vedou po štěrkové cestě, na kterou si lze najmout džíp. Celou trasu lze také projet na koni, podrobnosti jsme ale nezjišťovali.
TIP na cestu
ZobrazitOmalo: Na startovní pozici v Omalo najdete pohodlné ubytování od 250Kč/osoba/noc.
ZobrazitShatili: A v cíli najdete také pohodlné ubytování se sprchou od 250Kč/osoba/noc.
ZobrazitZájezd: Poznávací zájezd do Gruzie pořídíte již od 13 590Kč.

Gruzie je čím dál častější turistickou destinací, zejména pro ty, kteří chtějí vyzkoušet trochu exotiky, ale zároveň být pořád na dohled Evropě. Českorusky se tu člověk vždy nějak domluví, je tu levno, úžasná příroda, vysoké hory a jediné faktické nebezpečí je ruská okupace, které se ale Gruzie snad před vstupem do NATO nemusí bát. I my jsme, jako stovky dalších turistů, využili levných letenek Wizzairu z polských Katowic a v půlce srpna v deset večer přistáli na letišti Kutaisi.

Není na co čekat. Taxíkem na nádraží, přetrpět šest hodin nočním vlakem do Tbilisi (cesta pro otrlé, doporučuji pouze, pokud rádi spíte méně jak hodinu denně), udělat krátkou prohlídku, nakoupit jídlo, usmlouvat taxík pro naši osmičlennou skupinu (cca 1500 Kč pro 8 lidí) a rázem jsme v obci Alvani, kde to začne být zajímavé.

Odsud nás už čeká jen 70 km, ty ale zaberou 4 hodiny. Cesta, po které jsme si začali vážit i D1, vede do vesnice Omalo. Prakticky je to klasická šotolina, ovšem s tím rozdílem, že tahle se v serpentinách vine skoro do 3000 m n. m. Vozidlo 4×4 je absolutní nutností, i tak jsem si nikdy víc nepřál, abychom už byli v cíli. Doprava vyjde na cca 350 Kč/osoba. Na Gruzii docela hodně, ale uvědomujeme si, že tu musí auta odejít snad během dvou let.

Už za svitu čelovek poodejdeme z Omalo na louku vedle. Po asi 40 hodinách na cestě jsme konečně tu! Na divokém Kavkazu, opředeném tolika mýty. Snad jen na jeden se opravdu těšíme – medvěda. Ať už ho máme potkat nebo ne, teď jsme tak rozlámaní, že skoro hned usínáme.

Trek Omalo – Shatili měří cca 74 km s celkovým převýšením ani ne 5 km, normálně se chodí 4–5 dnů. Celá trasa leží ve výšce cca 1800–3400 m n. m. Docela určitě by šel přeběhnout za den, ale občas je dobré zvolnit a vychutnat si hory při chůzi a ve spacáku.

Po probuzení dáváme klasickou ovesnou kaši s oříšky a čokoládou (jak já jsem se na ni těšil!) a jdeme si prohlédnout starou omalskou pevnost. Pak už nahodíme dvacetikilový batoh a jde se na věc. Polední pauzu trávíme u vesnice Dartlo. Všechny vesnice jsou několik století staré, a podle toho taky vypadají. Kamenné strážné věže nás doslova omračují, jsou velmi impozantní. Budeme si je užívat po celý trek. Podle průvodce na pět dnů by se tu mělo stanovat, takže přehazujeme plány a z pěti dnů jsou čtyři. Sotva se rozejdeme, začne pršet. Ideální čas na vyzkoušení našich protidešťových zábran.

Já jsem přes léto do vybavení dost zainvestoval a nyní jsem za to rád. Pršet totiž přestane až za dlouhých 14 hodin. Směju se ostatním, ještě ale nevím, jak moc se mi to vymstí. Pro zahnání trudomyslnosti kupujeme v další vesnici víno a totálně promočení stavíme za deště stan. Jediné, co dělá tento fakt lépe stravitelným, je pohled na 3tisícové štíty, kde sněží.

Ráno nás vítá slunce. Jupíjupíjej, výskl by si jeden. Za pár kilometrů kupujeme chleba a registrujeme se u prvních pohraničníků. Sledovat, jak naši abecedu přemalovávají do registračních archů by byla super zábava, kdyby netrvala půl hodiny. Dnes se ale počasí nezkazí, po nějakých 17 km tak můžeme zakotvit poblíž oficiálního kempu. Zítra nás čeká velký den – Atsunta pass ve 3400 metrech nad mořem. Večer konečně ochutnáme víno, dáme třetí „kuskus s něčím“ po sobě a s výhledem na mléčnou dráhu uleháme.

Pár kilometrů „po rovině“ přejdeme jak nic a pak už se můžeme vrhnout na vertikální kilometr před námi. Jde to ztěžka a pomalu, ale s mnoha pauzami jsme za 3 hodiny nahoře. Někdo by teda měl Gruzíncům vysvětlit pojem „průsmyk“, protože Atsunta pass se z nějakého důvodu nachází uprostřed hřebene snad 100 m nad skutečným průsmykem. Výškoměr ukazuje 3550 m n. m.

Dáváme oběd, když nás to tak nějak kolektivně napadne: „Hej lidi, myslíte že ta hora nad náma má přes čtyři tisíce?“ „Podle map.cz asi jo. Ale až ten zadní vršek.“ Pak už nemusíme mluvit. Jdeme. Tedy vlastně běžíme.

Boříme se v kamenné suti, hůlky vůbec nepomáhají. Přemýšlím, jestli to je horší teď, nebo až se budeme škrábat po ostré břidlici nahoře. Taky si vůbec nejsme jistí, že nahoru vylezeme. Zespodu vypadají hory většinou jednodušší, než jsou. Je to však maximálně dvojkové lezení, takže jsme za chvíli na prvním vrcholu. „Tyvole, je to blbý. 3997!“ volám do větru. Nedá se nic dělat, ještě si pár minut popolezeme na druhý vrchol. Tam už je to jasné. 4020! Je to tam!

Po břidlici jdeme dolů ještě opatrně, jakmile však seběhneme ke kamennému poli, pustím to hlava nehlava dolů. Užuž se terén narovnává, když najednou… křup. Nebýt hůlek, stoprocentně letím na zem, i takto je to dost na těsno. Můj nervový systém se stále vyrovnává s novým vjemem, ale mozek už tuší, co se stalo. Nepublikovatelně řvu do větru. Vyvrtl jsem si kotník.

K našim batohům to přitom bylo snad jen 50 metrů! Asi karma za ten smích v dešti, říkám si. Reálné myšlenky na volání helikoptéry utne absence jakéhokoliv signálu. Nenadělám nic, už dvakrát větší kotník zatejpujeme, odlehčíme batoh a prakticky po jedné noze seskáču o kilometr níže na tábořiště. Je to tady nejhezčí část treku, travnaté louky na jedné straně a pohledy na čtyřtisícovku na druhé, ale já jsem jenom rád, že nebrečím bolestí.

Když se ráno probudím, pocity v okolí kotníku jsou stejné jako včera. Vidina dalších 20 km s více než kilometrovým klesáním není nic, co by mě lákalo, ale co můžu dělat… Těšíme se na nějaké pořádné jídlo v Parmě, ale bohužel, jediná otevřená restaurace vaří hůř než špatně. Tohle že má být turistický spot?

Kempujeme 3 km před Shatili, čas od času na nás problikne reflektor z nedaleké hraniční boudy, jsme snad jen kilometr a půl od Ruska. Ironií je, že zrovna dnes je to 50 let od sovětské okupace Československa. Konečně ale rozděláváme oheň. Při jeho sledování se vždy cítím, jako bych byl stoprocentně spojený s přírodou. Jen sedět, nechat oheň prohřívat zmrzlé prsty, koukat do žhnoucích uhlíků a přemýšlet o životě. Pohled na okolní štíty tuto nádheru jen potvrzuje.

Další den je v plánu dostopovat do Kazbegi. Situaci nicméně trochu komplikuje fakt, že je nás osm a za celý den Shatili opustí jen dvě auta. Prostou matematikou můžete zjisti, že jsme se tam všichni prakticky nemohli vejít, ¾ skupiny tedy musí vzít zavděk maršrutce o den později. Nevadí, my si zatím prohlídli okolí Kazbegi a zbytek zevrubně prozkoumal kamennou pevnost Shatili.

Celkově ale tento zapomenutý kout světa stojí za to! Trek není naprosto liduprázdný, ale pokud potkáte za den víc jak 15 lidí, bude to zázrak. Místní už nejsou tak vřelí jako možná byli před 10 lety, turismus je trochu kazí, ale pořád je tu velmi levno a ty scenérie, ty jsou prostě nádherné.

Jo, a ještě něco. Medvěda jsme zase nepotkali. Achjo.

Další článek
Předchozí článek

Související články

Zanechte komentář

Powered by WordPress | Designed by: buy backlinks | Thanks to webdesign berlin, House Plans and voucher codes