Bosna a Hercegovina, NP Sutjeska: Cílem je nejvyšší bosenská hora Maglič

Tento článek má 115 zhlédnutí
1 hvězda, Nebuď labuť :)2 hvězdy, To mě mrzí... :(3 hvězdy4 hvězdy, Děkuji :)5 hvězd, Paráda! Děkuji (No Ratings Yet)
Loading...
Stát, Místo: Bosna a Hercegovina, hora Maglič
GPS Parkování: 43.2878803N, 18.7165558E (Ukázat na mapě)
GPS Místa: 43.2812508N, 18.7332508E (Ukázat na mapě)
Jak se sem dostat? Nejjednodušší cesta vede vlastním autem přes Rakousko, Slovinsko a Chorvatsko. Do Sarajeva se lze dostat i vlakem, případně letadlem, stejně jako do Banja Luky i Tuzly létá Ryanair nebo Wizzair, třeba z Bratislavy. Autostop obecně v zemích bývalé Jugoslávie funguje docela dobře, jen je potřeba se připravit na to, že někdo po vás může chtít peníze.

Popis trasy: Na Maglič vedou de facto tři přístupové cesty. Jedna z nich je popsána v článku. Z odbočky silnice Fuča - Gacko je to cca 12 km s 1200 výškovými metry k jezeru Trnovačko, kde se dá přenocovat. Od jezera je to na Maglič cca 5 km s 900 metry +. Cesta je jednoduchá, není potřeba žádných speciálních pomůcek. Z Černé Hory se dá vycházet od nádrže Piva, cesta se posléze napojuje na cestu od jezera Trnovačko. Další možností je vyjet autem do sedla Prijevor (1668 m n. m.). Odtud buď k Trnovačku, nebo lehkým lezením na vrchol.
TIP na ubytování
ZobrazitCena/výkon: Velmi útulné ubytování s fantastickým hodnocením je umístěno ideálně po cestě na Maglič nebo k jezeru. Cena za noc od 365Kč/osoba/noc.
ZobrazitCena/výkon: Velmi pěkné ubytování v NP Sutjeska v kempu v bungalově za 390Kč/osoba/noc. Nebo si zde můžete postavit i svůj stan.
ZobrazitZájezd: Poznejte Bosnu s CK. Návštěva Sarajeva, Mostaru s koupáním u vodopádů i u moře za 6 291Kč.

Bosna a Hercegovina má pořád, kvůli docela nedávnému konfliktu, pošramocenou pověst, nicméně to jí nebrání se stávat čím dál oblíbenější destinací cestovatelů. Je tu levně, alespoň v porovnání s ČR, a hlavně tu jsou neskutečné turistické atrakce. Od rozbombardovaného Mostaru po vodopády, opuštěné sovětské monumenty, ale hlavně, hlavně turismem neposkvrněné, hory.

My jsme si za náš cíl vybrali NP Sutjeska na jižní hranici s Černou Horou. Geopolitická situace v Bosně a Hercegovině je pořád více než složitá, spokojím se tedy pouze s konstatováním, že se tento NP nachází v Republice Srbské, semiautonomní oblasti vedle Federace Bosny a Hercegoviny. Doprava je sem poměrně složitá, víc v infu, my jsme sem dostopovali. Cestou jsme stihli i Mostar s opraveným mostem. Tohle, ještě pořád rozbombardované, město rozhodně stojí za to vidět!

Naše šestičlenná skupina si dala sraz u obřího koupaliště v obci Tjentiště. Při čekání na zpožděnou dvojici se jdeme proběhnout na téměř bezejmenný hřeben (vrcholy hřebene se jmenovaly Uglješin vrch a Planinica, kdybyste je chtěli hledat). Je sice přes 30 °C a máme trochu problém s vodou, protože je všude vápenec, ale jinak je to neskutečná nádhera. Na 30km běhu nastoupáme přes 1500 výškových metrů, stojí to však za to. Po prvním vertikálním kilometru v lese se nám totiž otevřou taková panoramata, že nám z toho zůstává pusa otevřená. Kam dohlédneme, všude jsou jen hory, takřka alpské louky a lesy. A taky pár minových polí, ty jsme naštěstí neprozkoumali.

Prozkoumávání jsme si vynahradili jednou dole ve vesnici. Po bitvě v roce 1943 (partyzáni vs Němci) se tu z toho stalo slavné jugoslávské rekreační středisko. Po rozpadu Jugoslávie, a hlavně další válce ale ubylo zákazníků, hotely se postupně zavíraly a nyní je tu většina objektů opuštěná. To všechno si úplně říká o pořádný urbex. Je to nesmírně zvláštní pocit, procházet se po desítky let opuštěných schodech, prodírat se pavučinami a přemýšlet, jestli se náhodou celá ta stavba nezboří.

Další ráno je konečně čas na něco pořádného. Během dopoledne všichni dostopujeme pod trek (11 km, cca 1200 výškových metrů) k jezeru Trnovačko, k němuž se posléze vydáme. Na začátku stoupáme po nudné štěrkové cestě, ale s přibývajícími výškovými metry se zmenšuje, až nakonec jdeme po úzké pěšině. Skoro celou dobu se nicméně jde v lese, což příliš zábavné není. Pak už ale konečně přecházíme hraniční čáru do Černé Hory.

Jezero Trnovačko leží ve výšce cca 1500 metrů a je vskutku nádherné. Zasazeno pod mohutnými vápencovými masivy, ideální na koupání. Jediným trnem v oku jsou nám tu dva opilí muži. Z nějakého důvodu si uzurpují právo na tento nádherný prostor a chtějí po nás 1 euro. Opilých Slovanů se obecně bojíme, dáváme jim pasy, 6 € a jdeme si sehnat místo pro stan. „Tam nesmíte!“ volají na nás. Tentokrát už je ale ignorujeme a kempujeme hned u pláže. Nevypadají, že by jim jejich stav ještě dovoloval chodit.

Náš plán ještě dnes vyběhnout na Maglič ale musíme asi odpískat. Slyšíme spoustu hromů a blesky nejsou ani kilometr od nás. Děláme jídlo a zalézáme do stanů, abychom tam přeháňku přečkali.

Není to však třeba, narozdíl od Trumpovy inaugurace se nám déšť totiž zázrakem vyhnul. Je už ale šest odpoledne, na Maglič (2386 m n. m.) je to 5 km s převýšením 900 metrů a západ slunce je za hodinu a půl. Rozcestník říká, že by to mělo trvat 4 hodiny.

Zkrátka – čas vyrazit. Přezouváme se do běžeckých bot a téměř všechno necháváme u jezera, bereme jen jeden foťák a pár snickersek. Rychle a lehce, to je naše motto. Prvních pět set výškových metrů je kamennou sutí. Dva kroky nahoru, jeden dolů. Pak se už ale dostaneme na hřeben a začíná nádhera.

Nečekal jsem to, ale je to jedna z těch nejkrásnějších scenérií, jakou jsem měl za svůj život možnost vidět. Slunce už je blízko západu a dává oranžový nádech jak obloze, tak zelené trávě. Vápencové štíty se kolmými stěnami vrhají na bosenskou stranu, do Černé Hory padají travnatými svahy. V zimě to tu musí být neskutečná skialpová paráda.

My pokračujeme vyšlapanou pěšinkou vstříc Magliči. Překonáváme nespočet malých vrcholů, když konečně spatříme vrchol. Maglič je impozantní holá skála a vzbuzuje patřičný respekt. Takový, že se na ní Bosňáci museli vyřádit, a dokonce ji osázeli ferratou. Sedák bych si na ni ale fakt nebral. Pochopitelně si na posledních metrech dáváme menší souboj, který k mé smůle prohraji. Čas od jezera je 51 minut. Yes! Na vrcholu nevlaje vlajka bosenská, nýbrž Republiky Srbské. Lepší důkaz o rozpolcenosti tohoto regionu už asi nenajdeme.

Úplný západ slunce je bohužel za mraky, my jsme si ale právě uvědomili, že jsme se nějak přepočítali a máme pouze 2 čelovky na 6 lidí. To znamená jen jedno – je čas na závod se sluncem. Tedy tmou.

S rychlostí přes 20 km/h si to pelášíme po 20cm pěšině. Při pádu to sice bude na tvrdou zem, ale nebudeme se kutálet až úplně dolů, takže je to vlastně v pohodě. Musím podotknout, že běžet na hraně (a občas i za hranou) pádu je především moje specialita, ostatní to berou více rozumně. Když se po 20 minutách dostanu ke kamenné suti, už je skoro tma. Posledních 500 výškových metrů ale sletím za méně než 8 minut, u jezera jsem tak přesně ve chvíli, kdy je čas zapnout čelovky. Rychlá koupačka, udělat oheň, najíst se a spát. Tenhle den stál za to!

Další článek
Předchozí článek

Související články

Zanechte komentář

Powered by WordPress | Designed by: buy backlinks | Thanks to webdesign berlin, House Plans and voucher codes