Švédsko, Kungsleden: Nejznámější švédský trek za polárním kruhem

Tento článek má 81 zhlédnutí
1 hvězda, Nebuď labuť :)2 hvězdy, To mě mrzí... :(3 hvězdy4 hvězdy, Děkuji :)5 hvězd, Paráda! Děkuji (No Ratings Yet)
Loading...
Místo: Švédský trek Kungsleden
Stát, město: Švédsko, Abisko
GPS Místa: 68.3501694N, 18.8300058E
Vhodný výchozí bod: Abisko, Nikkaluokta
Délka trasy: 105km
Jak se sem dostat: Letadlem do Stockholmu a poté vlakem, případně letecky až do Kiruny, což většinou vychází poměrně draze (Cena zpáteční letenky Stockholm - Kiruna je cca 3000Kč). Z Kiruny buď autobusem do Nikkaluokty nebo vlakem do Abiska.

Popis trasy: Nejčastěji se chodí z Abiska. Trasa je výborně značená, po 70 km z Kungsledenu zahnete doleva a po dalších 35 km jste v Nikkaluoktě. Každých cca 13 km jsou chaty, lze ale stanovat kdekoliv ve volné přírodě. Hlavní trasa Kungsledenu má 440 km, lze ji mnoha způsoby zkracovat i prodlužovat.
TIP na cestu
ZobrazitZájezd: Pokud je na Vás takovýto trek příliš, můžete si dopřát sedmidenní zájezd za poznáním krás severu za 10 990Kč.

Kungsleden, v překladu Královská cesta, je bezesporu nejznámější švédský trek. Rozkládá se v dalekém Laponsku, mezi 68. a 65. rovnoběžkou. Začíná na severu v NP Abisko a končí o 440 km dále v Hemavanu. Běžná doba treku je něco mezi 15 – 30 dny, i když třeba Emelie Forsberg to zvládla za dny 4. To zkoušet nechci, prozatím. Avšak podobně jako spousta jiných treků, i tento má své zkrácené varianty. Ta pravděpodobně nejznámější je cca 100km trasa mezi Nikkaluoktou a Abiskem, na kterou jsem se vydal.

Nikkaluokta je od Stockholmu vzdálená podobně jako Stockholm od Prahy, tj. sakra daleko. Jsou dva způsoby, jak se sem dostat – letadlem nebo vlakem a v obou případech nakonec autobusem. Já jsem shodou okolností studoval ve švédském Borlänge a vyrazit sem bylo spontánní rozhodnutí, které jsem učinil 4 hodiny před odjezdem, takže jsem vzal zavděk téměř 20hodinové cestě vlakem (která mimochodem stojí podobně jako letenka Praha – Stockholm, tj. cca 1200–1500 Kč).

Z busu v Nikkaluoktě vystupuji po téměř 24hodinové cestě pěkně rozlámaný. Plán je nyní dojít co nejblíž ke Kebnekaise Fjällstation, odkud chci zítra běžet na nejvyšší švédskou horu Kebnekaise. Čeká mě 19 km a za 4 hodiny je tma, takže není na co čekat. Je druhý týden v září a hlavní sezóna už je dávno za námi, takže míjím opuštěnou restauraci i nefunkční přívoz.

Kempuji se setměním po cca 16 km. Stan jsem si tak trochu zapomněl vzít, takže mám jenom hamaku. Cestou na mě jednou krátce sprchlo a na radaru znepokojeně sleduji, jak se sem z jihu valí mrak. Plán A zní, že sem nedojde. Plán B není.

Každopádně nepřišel, já se luxusně vyspal a během dopoledne vyběhl na Kebnekaise. To si samo o sobě zasloužilo samostatný článek, který najdete tady. Během popolední pauzy jsem ovšem zase přepnul do trekovacího módu a vyrazil dále. Kebnekaise Fjällstation je v podstatě obří hotel, kam se turisté dováží vrtulníkem, radši rychle odsud prchám.

A dobře dělám. Je 15 °C, slunce, bezvětří a údolí už je zbarvené do podzimních barev. Ze všech stran na mě hýří červeno-žluto-oranžové lišejníky, mechy a borůvky. Typicky severská flóra, která je na podzim úplně nejkrásnější. A víte, co je ještě na podzimu nejlepší? Nejsou tu žádní komáři. Vůbec žádní!

Po více než 40 km v nohách jsem pěkně vyždímaný, užuž natahuji hamaku, když na mě spadnou tři kapky. Více než vystrašený sbírám poslední zbytky sil, abych došel 6 km do přístřešku už na hlavní trase Kungsledenu. Sice je jen pro nouzové přespání, ale nouze je docela relativní pojem, a já už rozhodně na další chatu nejsem schopen dojít, takže svůj stav jako nouzi snadno klasifikuji.

Hned po probuzení mě vítá výhled na stádo sobů. A další úžasné údolí. Po dřevěných mostcích pokračuji dále směrem Abisko. Již jsem pěvně rozhodnutý spát na chatách. Sice to i pro mě, jako člena Švédské turistické asociace, a navíc jako mládežníka, stojí asi 750 Kč (v Alpách by to bylo cca 200 Kč), ale za stres s deštěm bez stanu mi šetření nestojí.

Míjím chatu Sälka, hravě překonávám sedlo Tjakka (1150 m n. m., mimochodem nejvyšší místo celého treku) a stále klesám až k chatě Alesjaure. Další den s více než 30 km, proto s radostí zalezu do nejlepšího skandinávského vynálezu. Sauny. Po celodenní chůzi vyhřátá sauna s možností zchlazení se v jezeře… to se mi nikdy neomrzí.

Když se ráno probudím, uvidím zasněžené vrcholky. Snad neznám krásnějšího pohledu. Všiml jsem si, že se již včera citelně ochladilo, ale nečekal jsem, že sníh tu bude tak brzo. Nasazuji pět vrstev a se zmrzlými prsty vyrážím vstříc další chatě. Unna Alakas je vzdálená jen 15 km, rozhodl jsem se totiž udělat si odpočinkovější den. Není na hlavní trase Kungsledenu, což znamená, že tu za celý den potkám tři lidi. V podstatě jsem tu jen já a do podzimu zbarvená severská divočina.

Jedinou výjimkou je místo snad jen 5 km od chaty. Od spolunocležníků jsem se dozvěděl, že by tu měl být signál. Po třech dnech by mi už taky docela bodl. Z dálky vidím dvě osoby s podivně nataženou rukou k obloze balancujíce na vratkém kameni. Vrcholně surreální obraz, ke kterému se rád přidám. Kdybych se zamyslel, asi bych přišel na to, co to říká o naší společnosti, ale veškeré myšlenky vkládám do rozmrznutí svých prstů, které během minuty bez rukavic naprosto zmrzly.

Na chatě konečně dočítám Přízrak od Jo Nesba, který jsem si prozřetelně stáhl ještě ve vlaku. Jdu spát brzo, zítra mě totiž čeká ještě 36 km do Abiska. Na saunu ale samozřejmě nezapomenu.

Když si chci ráno napustit vodu z hadice, nejde to. Přes noc zmrzla. To jen pro ujasnění podmínek, jaké tu v půlce září v 800 metrech panují. Přes den se ale teplota dostane těsně nad nulu, což dává rose ideální podmínky, aby mi poslední den znepříjemněla mokrými botami.

Je to už trochu boj, ale nakonec se až na chatu Abiskojaure dostanu. „Národní park Abisko je vyhlášený svým slunečným počasím, proto se hodí k pozorování půlnočního slunce nebo polární záře,“ stojí na infoceduli.

Už 4 hodiny v kuse prší, a to ani nevím, že ještě dalších 16 hodin bude. Neumím si představit větší výsměch než to, co jsem právě přečetl. Durch promočený to nakonec doklepu až na nádraží v Abisku. Stanice je naštěstí uzpůsobená pro přespání, proto si jen skočím do obchodu pro jinou večeři než „kuskus s něčím“ a šťastně usnu. Zítra v poledne mě čeká dalších 20 hodin ve vlaku a hned potom můžu rovnou nastoupit do školy. Celkově vzato to byl jeden z nejhezčích treků mého života – zejména na podzim je zdejší příroda totiž naprosto neskutečná.

Další článek
Předchozí článek

Související články

Zanechte komentář

Powered by WordPress | Designed by: buy backlinks | Thanks to webdesign berlin, House Plans and voucher codes