Stát, Město: Ukrajina, Pripjať GPS Místa: 51.4061236N, 30.0571097E Doprava: Organizovaný výlet mikrobusem z Kyjeva

Stručný popis: Pripjať je opuštěné město na severu Ukrajiny, nacházející se v bezprostřední blízkosti Černobylské jaderné elektrárny. V důsledku jaderné katastrofy bylo v roce 1986 evakuováno a život se do něj již nevrátil.

TIP na cestu

ZobrazitZájezd: Zažijte svůj první urbex s profesionály. Černobyl a město Pripjať je legální urbexový komplex. Zájezd ukrajinou je za pěkných 7 148Kč.

Je pátek, 6 hodin ráno. Den D. Vstávám jen s obrovskou dávkou sebezapření, moc jsem toho totiž nenaspal. V noci se mi hlavou honily obrázky ze spousty zhlédnutých videí a dokumentárních filmů, kdesi z hlubin mého vědomí se draly na povrch různé popkulturní odkazy, hlášky a reference. Velkou část mé mysli však zabírala myšlenka na to, že si za několik hodin splním klučičí sen a že konečně uvidím to, co mě fascinovalo už odmalička a přitahovalo svou nesmírně působivou, skoro až magickou aurou. Vstávám a vyrážím stále ještě potemnělým Kyjevem na domluvené místo setkání, na kterém již čeká několik skupinek turistů z celého světa bavících se přidušeným, vzrušeným hovorem. Prší.

Cíl naší cesty je jasný: Černobyl. Tedy ne konkrétně Černobyl, jenž je dnes malým ostrůvkem civilizace v jinak zcela opuštěné Zóně, ale město Pripjať, které lze charakterizovat mnoha způsoby, o nějaké baště lidstva však nemůže být řeč. Historii tohoto místa nejspíš netřeba představovat. Po Černobylské jaderné havárii z roku 1986 bylo toto původně padesátitisícové město evakuováno a zanecháno na pospas zlodějským bandám (nutno říci, že s minimem úcty k vlastnímu zdraví) a divoké přírodě. Částečná dekontaminace Zóny a města samotného znamená, že jeho návštěva již není tak nebezpečným počinem jako kdysi a od nového tisíciletí se postupně objevilo několik organizací, které do této oblasti pořádají výlety. Ještě před odjezdem nás rozdělují do skupin a vedou nás do našeho luxusního mikrobusu. Spřáteluji se s jistým mladým Švédem, který přiletěl do Kyjeva, aby se zde naučil žonglovat (ne, nedělám si legraci). Na poslední chvíli se z naší desetičlenné skupinky odpojuje jistý Maďar, který jako jediný projevuje zájem poobědvat v černobylské kantýně. Ostatní se takovou maličkostí, jako je oběd, nehodlají zdržovat. Všichni chceme tuto příležitost chytit za pačesy a splnit si své klučičí, a ve dvou případech holčičí, sny.

Po zhruba dvouhodinové cestě a krátké zastávce na benzínce (něco k jídlu by se přece jen šiklo) přijíždíme k prvnímu security checkpointu, který je branou do třicetikilometrové Zóny. Důkladně nás legitimují, kontrolují nám oblečení (v šortkách a sandálech vás do černobylské oblasti jednoduše nepustí) a podepisujeme dokumenty, ve kterých prohlašujeme, že cestu podnikáme jen a pouze na vlastní zodpovědnost. První část výletu absolvujeme vesměs mikrobusem, navštěvujeme několik známých photospotů v okolí samotného Černobylu a naše průvodkyně Lena nám vypráví, jak to v samotném městě chodí a jak je možné, že má město stálé obyvatele a sezónní pracovníky. V průběhu krátké zastávky mě u jedné ze soch můj nový švédský kamarád překvapuje dotazem, s kým že si to hodlám udělat selfie. Jedná se, prosím, o sochu Lenina. Tato katastrofální neznalost je však brzy zapomenuta, a to když se nás Lena, pozorující naše nadšení, ptá na to, co bychom konkrétně chtěli v Pripjati vidět. Zmiňujeme např. plavecký bazén, ruské kolo, autodrom a také to, že bychom rádi prolezli alespoň některou z opuštěných budov. Lena zamyšleně pokyvuje hlavou, načež prohlašuje: „Alright.“ Jsme v sedmém nebi.

Přijíždíme na okraj samotné Pripjati, dáváme sbohem našemu mikrobusu a vydáváme se na pěší průzkum. Všichni mlčí. Představte si, že jste v lese, korunami stromů prosvítají sluneční paprsky a vy pomalu kráčíte lesní pěšinou. Vše se odehrává v naprostém tichu, ptáci prý nesnesou sebemenší dávku radiace. Když však otočíte hlavu doleva nebo doprava, uvědomujete si, že právě jdete po něčem, co kdysi byla prachobyčejná ulice. Zpoza korun rostlých stromů na vás tiše shlíží obrovské, šedé obytné bloky, z nichž lze vycítit tichou hrozbu a varování. Mezi hustě rostoucími stromy lze rozeznat něco, co kdysi bývalo dětským hřištěm. Lena nám konečně dovoluje vydat se na průzkum jednoho z bloků. V potemnělých chodbách se pohybujeme obezřetně, často si musíme svítit mobily. Nasáváme všudypřítomnou atmosféru zkázy, pod botami nám křupou střepy rozbitého skla, kusy stropů a zdí. Budovy jsou v dezolátním stavu. Navštěvujeme jeden obytný blok, mateřskou školu, středisko pro postižené a hlavně starý plavecký bazén, na jehož prohlídku máme pouhé dvě minuty, protože v oblasti hlídkují policisté s drony. Do interiérů budov se totiž oficiálně nesmí. Lena je perfektní průvodce. Dobře ví, kdy má mlčet a kdy nás může zásobovat poznatky ohledně tohoto dechberoucího místa. Tu a tam narážíme na konkrétnější pozůstatky civilizace, které místu dávají jeho pověstnou, postapokalyptickou a děsivou atmosféru.

V samotném městě zůstáváme několik hodin. Postupně se dostáváme na náměstíčko, kde se nachází pověstný autodrom a ruské kolo. Jeden z nizozemských turistů, znaven celodenním pochodem, si sedá na zem, což neuniká pozornosti naší zděšené průvodkyně. Nizozemec si totiž k odpočinku vybírá místo, na němž se v minulosti dekontaminovala technika sloužící k odstranění následků jaderné havárie. Beton je zde zamořený opravdu katastrofálně, což dokazují naše divoce pískající dozimetry. Pobledlého Nizozemce nicméně uklidňujeme, že se přinejhorším může doma nechat zaměstnat jako světluška.

Zbytek naší návštěvy Pripjatě se odehrává již pouze venku. Lena nás vede na náměstí a dál uličkami města a přitom vypráví pozoruhodné historky z dob katastrofy, evakuace a následného odklízení následků černobylské katastrofy. Dostáváme rovněž příležitost prohlédnout si samotného prapůvodce, tedy reaktor číslo čtyři. Jeho okolí bylo pečlivě vyčištěno od radioaktivity a ačkoliv sám skryt pod novým betonovým sarkofágem, reaktor stále vzbuzuje hrůzu a respekt. Nutno však říci, že kapři a sumci, vesele žijící v jeho odpadních vodách, mají na věc evidentně jiný názor. Posledními zastávkami na naší dlouhé cestě jsou: zrezivělý nedostavěný reaktor číslo pět a obrovský radar, jenž oficiálně sloužil jako anténa, avšak měl za cíl chránit vnější hranice Sovětského svazu před raketovým útokem ze střední Evropy. Máme dost, po několikahodinových toulkách Zónou s potěšením kvitujeme lahváče v černobylské kantýně a vyrážíme na cestu domů.

V mikrobuse panuje nezvyklé ticho. Kdo nespí, snaží se utřídit si zmatené myšlenky ohledně místa, které zrovna opouští. Tento zážitek lze jen velmi těžko popsat slovy, příčí se mi totiž psát o něm v superlativech, jelikož se jedná o místo, kde se odehrála lidská katastrofa nevídaných rozměrů. Jeho atmosféra vám vyrazí dech, pocítíte hlubokou pokoru, hrůzu a možná rovněž nejasnou výčitku vůči naší, lidské rase. I když možná docela jasnou. Černobylu není třeba se bát, absorbovaná dávka radiace se prý rovná dvanáctihodinové cestě letadlem. Myslím, že by místo neměli navštívit pouze ti, kteří se o danou problematiku zajímají, ale zcela všichni uvědomělí lidé. Stojí za to vidět na vlastní oči, co může způsobit lidská bezohlednost, praktikovaná na nejméně vhodných místech.