Místo: Pico del Teide - 3718m n. m. Stát, ostrov: Španělsko, Tenerife GPS Parkování: 28.2555653N, 16.6252275W GPS Místa: 28.2727403N, 16.6423464W

Popis trasy: Buď lanovkou a pak jednoduchou cestou nahoru, nebo jednou z mnoha výstupových cest. Nejpoužívanější cesta vede z parkoviště cca 3 km východně od lanovky přes chatu Refugio de Altavista, jedná se o cca 9 km s převýšením přes 1500 metrů. Nezapomeňte si předem zajistit povolení k výstupu, v letních měsících bývá udáno často mnoho měsíců dopředu.

Nejvyšší hora Španělského království překvapivě neleží ve Španělsku, ale na Kanárských ostrovech, konkrétně přímo uprostřed toho s názvem Tenerife. Se svou výškou 3718 m n. m. vyčnívá skutečně vysoko nad všudypřítomný Atlantik. Jedná se o sopku se všemi příslušnými jevy – obří kalderou, sirnými výpary a velkými lávovými kameny.

Na Kanáry už pár let létá Ryanair, není tak problém se tam z Česka, a hlavně z okolních letišť (Berlín, Krakow, Katowice, Wroclaw,…), dostat pod 3 tisíce. I my jsme využili této příležitosti, vybrali týden mezi zkouškovým a začátkem nového semestru a jali se prozkoumat dva z mnoha kanárských ostrovů – Tenerife a Gran Canarii.

Na hoře Teide nejsou vůbec žádné technické úseky, dá se tam tak bez sebemenších problémů vyběhnout. Možná jsme trochu blázni, když tam chceme vyběhnout, ale nejsme takoví, abychom tam běželi od oceánu – to by bylo 40 km s převýšením 4 km. Začneme tam, kde všichni ostatní. Na parkovišti ve 2200 metrech.

Leckoho by mohlo napadnout, že běžet ve dne je ta nejrozumnější varianta. Bezesporu, ale může být něco krásnějšího než východ slunce na vrcholu osamocené sopky? Nemyslím si, a naštěstí si to nemyslí ani mí přátelé. Na parkoviště pod výstupovou cestou dostopujeme za jasného večera, najdeme krásnou jeskyni pro přespání, abychom už za pár hodin mohli brzo ráno vstávat. Jak brzo? Ve 3:30.

Bageta s nutelou, pár deci vody a jdeme na to! 9 kilometrů s převýšením 1500 metrů není moc, ale rozhodně to není ani málo. Pro dvě holky a dva kluky tak akorát. Vyrážíme ve 4:30, východ Slunce je za tři hodiny. Ideál.

První část je po štěrkové cestě. V podstatě ani není nutné svítit čelovkami, měsíc nám dostatečně přisvětluje cestu. Nepotrvá to ale moc dlouho, snad jen 4 kilometry, než široká štěrková cesta zmizí a my si užíváme krásný trail. Vytrvale stoupáme serpentinami nahoru a já už sním, jaká paráda to bude dolů.

Ve 3250 m n. m. se nachází chata Refugio de Altavista. Ještě jsem to nezmínil, ale je tu dost zima. Já vím, jsme na Kanárech, kdo by to čekal, ale na začátku února je ve třech tisících pod nulou i tady. Pokud vás to překvapuje, nejste sami – hned půlka naší skupiny si ani nevzala rukavice. Rádi tak využíváme dočasného tepla.

Většina lidí, co chce vyrazit brzo ráno na vrchol, spí právě tady. Když zjistí, že jsme ještě před hodinou a půl byli dole na parkovišti, koukají na nás jak na blázny, ale co, na to už jsme si zvykli. Příjemnější je, že když to zjistí Češka, která tu pracuje, dá nám zadarmo pár čokoládových koulí. Mňam. Pomalu taky začíná svítat, čelovky konečně házíme do batohu.

Jsme jen 500 metrů pod vrcholem, takže se začíná projevovat sopečný původ hory. Krásný trail zmizel, místo něj skáčeme po několikametrových lávových kamenech. Objevují se i zbytky sněhu. Několikrát cestu dokonce ztratíme, ale nakonec šťastně dojdeme do 3500 m n. m., kde se nachází horní stanice lanovky. Ano, i na nejvyšší horu Španělska bohužel vede lanovka, která sem vyváží turisty. Pozitivní věc je, že takhle brzo ráno ještě nefunguje. Lanovka taky vyváží hlídače povolení (na Teide je totiž denně povolen pouze určitý počet turistů, hlídači každopádně jezdí první lanovkou, pokud to stihnete před ní, jste v suchu; my jsme povolení i tak měli, je zadarmo).

Cesta už je opět perfektní, na posledních 200 metrů se už lehce začíná projevovat i nedostatek kyslíku. Především je ale hrozná zima. Já rukavice mám, což mým prstům nicméně ani v nejmenším nebrání v tom, aby zmrzly. Jakýkoli banální úkon typu pořízení fotek se stává záležitostí na půl minuty, často se zapojením zubů nebo nosu.

I tak ale nakonec nahoru vyběhneme. Hodinky hlásí -12 °C. Na ostrov v Atlantiku dost slušné. Naštěstí jsme tu skoro na čas, a tak můžeme pozorovat, jak zpoza horizontu vylézá všemi barvami hrající slunce. Neskutečně krásný moment, zvlášť když se otočíme a vidíme, jak Teide vrhá téměř nekonečný kuželovitý stín. Užili bychom si tento moment ale přece jenom trochu víc, kdybychom si nemuseli ruce zahřívat na výpary zahřívaném kamenu.

Čas zmizet. Downhilly miluju, a tady ten je přímo skvostný. Přestože jsem zmrzlý jak rampouch, zvládnu nohy vytočit do patřičných otáček a užívám si plnými doušky to, co můžou nabídnout jen hory. Ten zvuk odlétajícího štěrku, když v plné rychlosti skáču serpentiny, udivené pohledy stále stoupajících turistů, téměř pád na zmrzlých kamenech… Neznám nic lepšího.

Na chatě dáváme krátkou zastávku, tentokrát už vrstvy svlékáme. Poslední vertikální kilometr je vlastně dost stejný jako tomu bylo dosud, nicméně si ho minimálně já užívám plnými doušky. Nikdo při tom nespadne ani se jinak nezraní, můžeme tak krátce po deváté slavit. Dokázali jsme to! Teď už ideální čas na to sjet dolů a užít si oceán.