Albánie, NP Bredhi i Drenoves – Příběh z Albánských hor a na co si dát pozor se psem

Tento článek má 105 zhlédnutí
1 hvězda, Nebuď labuť :)2 hvězdy, To mě mrzí... :(3 hvězdy4 hvězdy, Děkuji :)5 hvězd, Paráda! Děkuji (No Ratings Yet)
Loading...
Místo: Národní Park Bredhi i Drenoves
Stát, vesnička: Albánie, Dardhe
Ostatní informace
GPS Parkování: 40.5191472N, 20.8244864E
GPS Místa: 40.5492189N, 20.8390581E
Stručný popis: Navštívili jsme tento NP Bredhi i Drenoves z jeho jižní části a kempovali na parkovišti nad krásnou vesničkou Dardhe, s blízkým zdrojem pitné vody v podobě studánky. Krajina je zde nádherná a "okruh", který jsme šli, rozhodně stojí za výlet.
V severní části, kam se dá z tohoto místa v pohodě dojet, jsou nějaké jeskyně a krásné skalní útvary o kterých my neměli ani tušení, jelikož to byl náš náhradní plán.

Při jednom zimním posezení u pivka se na „stůl“ dostává téma letní dovolené. Míťa se zmiňuje, jak na Prima ZOOM viděl pěkný dokument o Albánii a že by se tam rád mrknul. Koukáme tedy na pár fotek v google maps a usuzujeme, že by to tam fakt mohlo bejt hezký. Destinace tudíž vybrána.. Po půl roce si v autopůjčovně půjčujeme devítimístného Mercedesa Sprinter a vyrážíme v sestavě Míťa, Jirka + Lucie, Tibet, já a Desmond, což je dvouletý, krásný a strašně ustrašený čtyřicetikilový psisko.


Po dvou nocích opouštíme kemp u Jezera Ohrid na makedonské straně a valíme do Albánie. V plánu je zastávka ve městě Pogradec, kde potřebujeme vybrat či rozměnit eura na albánské leky a koupit chleba a maso na večerní grilování. Ve městě Pogradec se na albánské poměry nachází takový až bankovní bulvár, kde zvládáme celou situaci v okamžiku. K výběru z bankomatu volíme banku s logem KB, a pokud máte kartu, kde máte i peníze (ehm 🙂 ), tak není žádný problém s výběrem. Měníme nějaká eura i ve směnárně a též cajk – žádný poplatky a dobrý kurz. Horší bylo najít nějaký větší krám, kde by měli maso na gril. Třeba takový Barber shop (kadeřnictví na vousy) tu byl na každých dvaceti metrech jeden, ale nějaká „samka“ s masem ani náhodou. Vybíráme tedy jeden z těch pidikrámů, kde mají v lednici alespoň klobásky, ve městě dáváme ještě burgera s hranolkama a jedeme dál.

Na programu je horská turistika, kdy se naším cílem stává hora Maja e Valamares vysoká 2373 m n. m., asi 40 km jihozápadně od Pogradece. Po 6 km při odbočce z hlavní zbývá urazit nějakých 32 km po vedlejší silnici do vesnice Mesmal, která je cca 6 km vzdušnou čarou od vrcholu hory. Pod vrcholem hory byla na mapách vidět nějaká jezera a z vrcholu měl být výhled i na jezero Ohrid, takže to znělo celkem zajímavě.. Jenže Albánie.. Za třetí vesnicí se cesta mění v něco, co sice projet jde, ale je to samá díra, kámen a vymletina od tekoucí řeky.. Asi po 150 metrech jízdy v rigolech parkujeme káru na místě, kde se dá případně otočit, a s Tibetem se jdeme projít, jestli se situace nezlepší. Sakryš, nad námi je ještě pět vesnic a ty lidi se tam přeci musejí nějak dostávat!? Kousek nás doprovází i Míťa s Desmondem, kteří jdou hodit bobek. Po asi pěti set metrech je cesta stále na hovno a bez vyhlídek na změnu. Otáčíme to tedy a usuzujeme, že tohle nemá cenu. Průjezdný by to sice bylo, třeba 3 km budiž, ale rozhodně ne 24 km. U auta dáváme ještě sváču, zatímco Desmond si užívá přilehlého potoka. Po chvíli nás míjí pán šinoucí se kolem na oslíku, čímž se trochu vysvětluje ta doprava pro ty zbylé vesnice, ale představa je to dost drsná. 🙂 Za chvílí kolem projíždí i Jeep, který na korbě auta veze asi pět lidí, čímž se ta doprava už vysvětluje alespoň trochu realisticky a vysvětlují se tím i ti lidé čekající u silnice, kteří si div neťukali na čelo, když jsme jeli kolem. 🙂

Balíme saky paky a psa a vyrážíme cestou zpět. Při průjezdu vesnicí se bavíme představou, jak do té, od pohledu fungující školy, jezdí ty děti z těch okolních vesnic na těch oslíkách. 🙂 Je ale potřeba najít náhradní plán. Nějakou chvíli jsem projížděl mapy.cz (můžete si je stáhnout a užívat offline – boží věc) a vyšly mi z toho tři varianty, které představuji posádce:
A) Můžeme objet horu a podle mapy to zkusit podobnou cestou, když to nebude sjízdný, tak si zajedem 40 km.
B) Přejet na náš další bod v programu – staré termály, které jsou teda 156 km daleko, ale jsou poblíž hor, takže by se tam taky asi něco dalo najít na nějakou túru.
C) Zhruba v třetině cesty mezi naší polohou a termálama je malý národní park Bredhi i Drenoves, jehož hranice lemují hory o výšce až 1798 m n.m., což nebyla úplně cílovka, ale Krkonoše převyšujeme, takže dobrý. 🙂 Do vesnice pod horama vede cesta, která je v mapě označená jako o level vyšší než ta, co vede tady. Takže teoreticky sjízdné… „Tak pro jaké varianty hlasujete?“ ptám se posádky. Z celé posádky se vyjádřil jen Míťa s názorem, že nemusíme hned do těch termálů a můžeme ještě něco zkusit, času máme dost, a Jířa, že víc na p..u už to bejt nemůže. 🙂 Dbajíc spíš názoru Míti jsem usoudil, že horu pravděpodobně nemá cenu objíždět a zkusíme tedy ten pidi NP Bredhi i Drenoves, kde bychom tedy v ideálním případě měli strávit dvě noci.

Cílovou stanicí je vesnička Dardhe, což, jak po cestě sleduji v mapě, asi bude místní lyžařské středisko (mají tu dvě sjezdovky 🙂 ). Nad vesnicí se podle mapy nachází dvě parkoviště, ale říkám, že pod vesnicí, kde končí o level vyšší cesta, je i odbočka na cestu do hor a že by tu mohl být i dobrý plac na kemping. Při odbočce z hlavní na Dardhe nás staví policejní hlídka, ale chtějí vidět jen řidičák a doklady od auta, a hned nás zase pouští. Pohoda. Horší to je s pokračující cestou do Dardhe. Sem tam výmol, sem tam oprava mostu, sem tam končí cesta, která se naštěstí po chvíli zase objevuje. Sice mě asi od poloviny cesty uklidňuje protijedoucí Alfa Romeo na docela nízkým podvozku, ale stejně.. Nakonec je cesta s opatrností sjízdná, ale před vesnicí začínají kostky a celkem prďák dolů, takže to Tibet stáčí na parkoviště vedle, které je úplně prázdné, s tím, že to do vesnice půjdeme omrknout pěšky.

Parkoviště samo o sobě je už docela dobrej kempovací plac. Půlka plochy je zaštěrkovaná a druhá travnatá, na jejíž části se nacházejí čtyři ohniště na 10 m2, což člověk moc nechápe, ale dobrý. Jdeme to ještě omrknout do vesnice, jestli náhodou nenajdeme lepší místo, ale nacházíme „jen“ malebnou vesničku se stále se zhoršujícími klikatějícími se cestami. Výsledkem prohlídky je tedy hlavně objevená moc pěkná restaurace, kde uhranujeme místní číšníky nákupem 18 ledově vychlazených lahváčů. Po návratu na parkoviště jdeme nasbírat dřevo do přilehlého lesa. Toho je tam kupodivu po málu. Hodně po málu. Při hledání dřeva asi 150 m od parkoviště nacházíme dost děsivě vypadající studánku, ze které předním otvorem vyvěrá potůček. Ze zadní strany studánky vyvěrá voda úplně odevšad, což se dá dobře použít jako ledová sprcha. Na změření hloubky v přední straně studánky nestačil metr a půl dlouhý klacek. Delší jsme raději nezkoušeli. Nikdy nevíš, a to nechceš… Každopádně voda ve studánce je na kost ledová, takže zatímco Míťa rozpaluje oheň, někteří další nanáší zboží k vychlazení, jako například Braníky, Krakonoše, rumy, vodky, fernety i nealko.

Na rozpáleném ohni pečeme klobásky a povídáme do hluboké noci. Oblíbeným tématem byly legendy, které se mohou ke studánce vázat. Ze všech vyřčených legend se jako nejpravděpodobnější jevila ta o prohnilé ruce, která může hrábnout z vody kdykoliv a cokoliv stáhnout na své dno. Tato legenda se nám před odjezdem potvrzuje, ale o tom později. Během noci tu projíždí i policejní hlídka, ale s ničím, včetně otevřeného ohně, nemají žádný problém. Z auta ani nevylézají. Chvilku parkují přes silnici, pak se na parkovišti otáčí a jedou pryč.

Ráno s rozbřeskem slunce začíná probíhat postupná, ale zato masivní migrace. Nikdo z nás si nedokázal ustlat tak, aby ho ranní slunko nezpeklo. Situaci registruji jako jeden z prvních a uskutečňuji bleskový přesun za auto. Stín je tu ještě tak pro jednoho, max dva s příslibem budoucnosti. Než znovu usínám, vnímám ještě Míťu, který to taky někam balí. Po probuzení již v lidským čase (asi v devět) čekuji Lucii, která taky využila jistoty stínu auta. Beru pár hygienických věcí a jdu se dát dokupy ke studánce. Po cestě koukám, že ne všichni si vybrali správnej flek, ale zatím slunci vzdorují. 🙂

Během asi dvou hodin jsme už všichni najedený, sbalený a připravený vyrazit na trek do hor. Ve vesnici si prohlížíme rozcestník, kde si potvrzujeme směr na Maja Drenoves po červený, a tváří se to jako okruh na 3 hod. Bludištěm vesnice se nakonec napůl po červeny a napůl instinktivně dostáváme k cestě na Máju. Hned na začátku je potřeba překonat všudypřítomný potok. S Tibetem to berem zvrchu, protože je tam řečiště mnohem užší a daleko víc bahnitý. Po uspěšném překonání se ohlížím po ostatních, který pozoruju za právě překonaným nejširším pásem potoka. Ptám se jich tedy, jestli mají mokro, a nebo jestli levitovali. Tvrdí, že mají sucho… Takže levitovali a nechtějí mi o tom říct. 🙂 Většina cesty na vrchol pokračuje ve stejném duchu. Suché úseky střídají potůčky vhodné k osvěžení (ano, pil jsem hodně a bez následků) a bahnité stezky prošlapané hromadou domácí zvěře. Je to fajn. Cesta není zas tak náročná. Chvílemi se mi až zasteskne po masivních skalnatých vrcholcích hor v Rumunsku, kde jsme s Jířou byli loni, ale čím výše jdeme, tím více si uvědomuji tu krásu těchto zelených vrcholků s několika skalnatými stěnami a původními smíšenými lesy. Asi ve třičtvrtě cesty vzhůru postupně ztrácíme červenou značku, která se objevovala víc a víc sporadicky. To nám však nijak nevadí, protože jdeme po pěkné pěší cestě a víme, že míříme k vrcholu. Pod ním se napojujeme na cestu, která vede jakoby po hřebeni, ale mimo nejvyšší body. Bohužel přímo na vrchol nevede žádná cestička, tak si Lucie s Desmondem dávají siestu pod stromem u cesty. Za těch let s Jířou je už Lůca přesycená jeho výlety mimo označené stezky, takže klidně, a ke své spokojenosti, vynechává. My to v duchu taky trochu vítáme, protože pro Desmonda zrovna jediný, čeho se nebojí, jsou vejšky (a deseticentimetrové sladkovodní vlny 🙂 ), a za těmi vrcholy je hodně příkrej sráz, takže o starost méňe.

Vydáváme se tedy na vrchol Maja Drenoves skrz po kozy vysokým kapradím. Je to asi 70 m, tak se to dá.. Na vrcholu se nám otevírá perfektní výhled na celý národní park, děláme pár fotek, Míťa otevírá Krakonoše, kterého jsme sice těsně, ale přesto vyvezli nad vrcholky Krkonoš, a prochazíme se ještě výše po hřebeni. Po chvíli míjíme červenou značku.. Wtf? Proč tady? Kde je nějaká cesta? Po cestě zpět za Lucií to tedy zkoušíme kolem červené značky, ale připadá nám, že nás to žene tím nejhorším úsekem, tak měníme směr a jdeme kapradinami a jiným vysokým humusem po vlastní ose. Cestu tentokrát prošlápávám já a docela se mi to daří. Až při posledním kroku z křovin na cestu se zadrhávám o suchou, rozvětvenou kulatinu a div nepadám. Obratem dávám volný průchod všemu zlému, co se ve mně při prošlapu humusem nahromadilo, a za doprovodu hodně peprného slovníku podrážkou upravuji větve na té kulatině. Ano, je mi líp. 🙂

Na cestě se potkáváme s Lucií a Desmondem, kteří mají hned vedle kempovací flek s trochou stínu, kam se nakonec po vystrčení Desyho do hlubších křovin stromu vešli oba. Děláme pár fotek, Jířa se pokouší pózovat na „profilovku“ na pařezu a domlouváme další plán treku. Abych Vás trochu uvedl do obrazu, představte si na mapě velké písmeno U. Na jednom jeho konci začal náš trek a z toho konce jsme vystoupali k nejvyšším vrcholům hor, což je přímo v tom oblouku písmene, kde teď stojíme. Druhá část vede kolem ostatních vrcholků a je zakončená takovým šnekem. Bohužel, podle mapy v mobilu chybí spojka mezi konci písmene, ale přitom se to na rozcestníku tvářilo jako okruh a na protějším svahu i nějaká cesta vidět byla. No.. Nikomu z nás se stejně nechce vracet stejnou cestou, čas máme dobrej, tak volíme cestu okruhu s tím, že tam přeci nějaká spojka bude. Po půl hodince cesty vybíráme stinné místo a vaříme oběd. Po jídle pokračujeme v treku. Po červené značce není od vrcholu Maji ani památky, ale to nás nijak netrápí. Sem tam je po cestě nějaká odbočka, tak se v mapě ujistím kudy, ale vesměs nás to táhne po té nejjasnější cestě za nosem. V jednom okamžiku jdeme s Jířou v čele, kousek za námi Lucie s Desmondem a o něco dál Míťa s Tibetem.

S Jířou se zapovídáme a necháváme se vyrušit až psím štěkotem zhruba 150 m před námi. Zastavujeme, dochazí nás Lucie, uvazuje si Desmonda na vodítko a obhlížíme situaci. Před námi vpravo ve stráni je docela velké ovčí stádo. Dole vidíme zhruba tři, čtyři štěkající psy a dva pastýře. S Jířou se domlouváme, že by jsme to asi měli zvládnout projít. Je nás pět, a podle zkušeností z Rumunska jsme těch psů víc jak pět se stádem neviděli, a to ty v Rumunsku byli ještě o kus menší než Desmond. Do toho přicházejí kluci a Míťa se slovy: „A neměli jsme ještě nad tou pastvinou jít doprava?“, já: „Tam byla odbočka?“, Míťa: „Jo“ a já: „Whúúúú, možný to je.“ V ten moment jsem si uvědomil, že Míťa má asi pravdu, tak tahám mobil, abych to ověřil a my nelítali sem a tam, zatímco psi dole před námi se stavěli do akčních pozic. Aniž bych měl šanci v mobilu cokoliv ověřit, z pravé strany asi 20 m od nás se z trávy zvedá další pes, a ten to k nám bere rovnou sprintem a štěká jak vyšinutej. Aktivním pohybem ho kluci trochu brzdí, jenže on z odpoledního spánku probral další dva psy za námi, který k nám sprintovali zezadu. Blbý, že jsme se trochu přepočítali co do velikosti psů a tyhle bílý hovada si s Desmondem nic nezadali. Naopak se zdáli ještě větší.

Situace nás tlačí stále dolů a i pastýři nám už ukazují, ať jdeme po pěšině směrem k nim. Míťa s Tibetem hlídají útoky těch dvou psů vzadu, Jířa se pohybuje okolo Desmonda s Luciií, kde odráží útoky toho bočního hovádka. Já jdu mírně zleva za Desmondem, kde hlídám situaci, a když se nějaké z těch megapsisek k někomu nebezpečně přiblíží, tak nabíhám do toho prostoru, což docela funguje. Jenže… Furt napůl čumím do mobilu, kde chci ověřit cestu, pač tuším, že do téhle šlamastyky jsem nás dostal zbytečně, navíc se už pomalu začínáme střetávat s tou krvežíznivou smečkou připravenou dole, a jako bonus nás ještě zpozorovali asi tři další psi sprintující mezi ovcema. Vypadá to na slušnej masakr…

Celá ta smečka má primárně spadeno na Desmonda, kterej naštěstí nemá žádný ambice se aktivně bránit nebo nám pomáhat, protože to by byl asi konec. Každopádně se už dostáváme do kontaktu s tou spodní smečkou. Pastýři se sice snaží zabránit jejich ataku, ale absolutně nemají šanci, celá tahle spodní smečka je v úplným transu, který přikrmuje hromádka malých, ještě slepých štěňátek za nimi. Máme fakt honičku to nějakým způsobem ohlídat. Nejagresivnější je fenka, která jestě před chvílí měla jedno štěně v tlamě. Ta se s brutálně vyceněnými zuby dostává na pár desítek centimetrů od Desmonda. V tom momentu Jirka z kapsy tasí pepřový sprej a dáva jí trochu nakrmit. Fenka se sice mírně stahuje, ale zdá se ještě daleko více nasraná.

Už prochazíme kolem pastýřské „lehárny“, Jířa se trochu stahuje dozadu, ale v tom fenka opakuje svůj atak. Jířa pohotově obíhá Desmonda z vnitřní strany kolem jeho čumáku a posílá fence už výživnější dávku pepře. Její výraz krvavých očích s vyceněným štěkotem a lítajícími slinty není úplně ňuňu, ale opět se holka trochu stahuje. Jířa vedlestojícímu pastýři klepe na rameno a říká mu „It´s ok, it´s ok“. Asi aby se o ni nebál, což bylo trochu úsměvný, pač já se furt mnohem víc bál o nás, než o tu ďábelsky nasranou fenku.

Já už chvilku žiju s potvrzenou informací, že jsme nahoře měli jít doprava, momentálně podle mapy totiž míříme někam úplně do hajzlu, a mám takovou vnitřní potřebu se vrátit, ač si to úplně nedovedu představit. Situaci říkám Jirkovi, kterej mě bleskově vrací do reality slovy „Na cestu ser, vemte si do ruky klacky a odhánějte to, musíme vypadnout a to jde jen dolů…“ Za pastýřskou lehárnou se nacházela kupka docela macatých klacků. Tak akorát do ruky. Jeden beru, Míťa taky a už se plně soustředím na ochranu naší smečky, což příchází vhod, protože ta jejich se rozrůstá o ty doběhnuvší hafany. Ty jim ještě přidali na agresivitě, ale v momentě, kdy to vypadá, že nezbyde než napřáhnout a udeřit klackem, tak se pes stáhne, aby jste na něj nedosáhli. Míťa má vůbec docela dlouhej klacek, takže to taky funguje, a Tibet s klackem nejprve zaváhal, ale hned při další příležitosti si po jednom taky sáhl. Je to sice hodně nablízko a dost o držku, ale těch cca deset psů se nám celkem daří držet zkrátka a ustupovat. Jediný co, tak ty klacky jsou úplně proschlý, takže cejtíš, že máš jenom jednu ránu. Sice pořádnou, ale jen jednu.

Jak ustupujeme, psů pomalu ubývá a když se už i poslední dva zastavují, a jen sem tam štěknou, tak děláme ještě pár ústupných kroků, otáčíme se, a to byla chyba… V tom se ti čokli zase rozebíhají a periferně vidím, jak by se Míťovi s Tibetem, kteří jdou ještě kousek za mnou nejraději zakousli do lýtek.. Otáčíme se, napřahujem, a už si zase drží klasický odstup. Vracejí se i další a celkem se jich schází asi ještě sedm. Jeden z nich zkouší oběhnout naší „rojnici“ a zaútočit na Desmonda, který už je s Luciií a Jířou asi 20m před námi, ale naštěstí mu Míťa do cesty strká ten svůj dlouhej klacek a on hází zpátečku.. Nevím, co si potřebují ještě dokázat, ale vyprovází nás až k lesu na okraji pastviny. V googlu později zjišťujeme, že se jednalo převážně o šarplaninské pastevecké psy.

Sejdeme lesní úžinou po pastýřské cestě a vycházíme na paloučku. V té vyšší trávě je mírně znát prošlapaná cesta. Zřejmě od těch ovcí, ale ty tudy chodí tak párkrát do roka. Cesta v trávě je sotva vidět a lesy okolo vypadají absolutně neprůchozí. Zatím však dobrý, palouk se pomalu stáčí dobrým směrem. Když docházíme k té cestě, po které jsme původně měli přijít, tak zjišťuji, že ta cesta je snad ještě horší necestou než ta, po které jsme teď přišli, a rozhodně to tady nevypadá na žádnou prima okružní spojku zpět ke vstupu. Jsme však v bodě, odkud to je nejblíž a je tu zrovna i mýtina mezi lesy, tak to jdeme zkusit. Vypadá to, že tudy přišli i s těmi ovcemi, ale tyhle stopy rychle mizí do ztracena. Stejně jako o chvíli později, celá mýtina a my se ocitáme v lese, kde se to všemi směry zdá jako špatná volba. Jsme však v místě, který jsem měl už od počátku vytipovaný podle vrstevnic jako nejpřijatelnější pro případ, že by tu žádná cesta nebyla.

Cesta dolů je sedlo mezi horami. Pár desítek metrů dolů je zasypaná listím, pak lesík, pak nevíme, a je to docela prďák. Jsem dobrovolně vyslán na obhlídku. Lesík je krátký a pod ním to zase vypadá všelijak. Už se sotva slyšíme, tak volám, ať jde někdo níž za mnou a počká někde mezi, ať můžeme komunikovat. Já to zatím mířím stále dolů v naději, že se mi výhled za nějakou zatáčkou konečně otevře, a s čistým svědomím budu moci říct: „Pojďte za mnou!“ Místo toho se ze sedla, s trochou nadsázky, stává soutěska a předemnou se objevuje hromada vysokých kopřiv. V kopřivách sem tam vidím nějaký uřezaný špalky, tak si říkám, že když tady těžili dřevo, tak ho nejspíš tahali dolů, takže to musí přeci být průchozí. Beru do ruky švihací klacek a pouštím se do boje s těma pálivejma potvorama. Doufám, že za první zatáčkou budu moudřejší. Za zatáčkou je další zatáčka. Mydlím to dál, že už snad. Najednou koukám, že za mnou před vstupem do kopřivového údolí už stojí celá parta. Po krátké konzultaci jsme rozhodnutý, že to probijem. Obavy jsou hlavně z nějakého vyschlého vodopádu, protože i čtyři, pět metrů propad by byl velký problém. Obejít by to nešlo. Mydlím to tedy dál. Po chvíli mě střídá Míťa, který sice pročistí větší lán cesty (z celkových cca 150 m), ale chvílemi mám pocit, že se s těmi kopřivami zbytečně moc mazlí. Po chvíli ho zkouším nahecovat, ať si místo kopřiv představuje slávisty, ale moc to nezabírá. Později to měním na těžkooděnce, což Míťovi přidalo na bojovnosti, ale jen na pár úderů. 🙂

S Míťou se ještě prohazujeme, kosím to další desítky metrů, když najednou vedle mě v kopci stojí Tibet, že už by se to dalo vzít tím lesíkem. Sice nám to s Míťou mohl říct tak o 15m dřív, ale zase kdyby si nevšiml, tak my by to sekali asi až do poslední kopřivy v cestě. Lucii ani Desmondovi se cca 200 m dlouhá cesta srázem přes listí, kopřivy a kameny moc nelíbila a trochu se museli přemlouvat. Lucie však měla výčitky, že nás na tuhle cestu dovedla, protože se s Desmondem nedalo vrátit přes ovce na odbočku. Neslyšela, když jsem říkal, že jsme došli na bod, kde stejně bylo v plánu případně sestoupit, což bylo fajn. Ušetřilo nám to od Lůci hromadu drsných slov, výhružek a zoufalých výrazů. 🙂 Moc se mi líbil ten výraz ve tváři, když jsem Lucii o hodinku později na pivku oznamoval, že ta cesta byl plán B už od poloviny výletu, ale zvládli to oba skvěle. 🙂 Ano přátelé, přežili jsme to a poslední zbytky adrenalinu už zapíjíme v naší vyhlídnutý hospůdce hromadou ledových piv.

Před setměním se přesouváme na náš kemping plac nad vesničkou, taháme dřevo (dochází i na ruční pilu u jednoho spadlého stromu) a do studánky doplňujeme podobný sortiment zboží jako posledně. K večeři pak Luciiny vynikající špagety. Večerku si i přes značnou únavu většina z nás opět protahuje až dlouho za půlnoc a ráno.. Ráno dát vychladit do studánky nealko a pár pivek na cestu, vytáhnout nedopité alko, nasnídat se a vyrazit dále k termální řece. Jenže ve studánce chybí Fernet Citrus a CocaCola Zero. Většina z nás, když se během dopoledne u studánky ocitne, i přes ten jemně mrazivý pocit šmátrá rukou po všech koutech studánky, ale Fernet i Zero prostě chybí, zatímco piva, rum, CocaCola tu normálně jsou. Je to divný, až je to mrazivý, protože víš, že ta ruka tam fakt je… Takže jsme rádi, že jsme to přežili, děláme si ze sebe prdel, koho a jak mohla ještě stáhnout na dno, když tam něco lovil, a valíme do 130 km vzdálených termálů. Ty rozhodně taky stojí za report, tak třeba příště a třeba stručněji. 🙂

Další článek
Předchozí článek

Související články

Zanechte komentář

Powered by WordPress | Designed by: buy backlinks | Thanks to webdesign berlin, House Plans and voucher codes