Stát, Místo: Rakousko, Grossglockner - hora 3798 m n. m. GPS Parkování: 47.0220969N, 12.6894142E (Ukázat na mapě) nebo 47.0752242N, 12.7517219E (Ukázat na mapě) GPS Místa: 47.0745458N, 12.6939006E (Ukázat na mapě) Zastávka VLAK: Lienz Zastávka BUS: Kals a. G. Lucknerhaus

Jak se sem dostat? Autem k Lucknerhausu u Kals am Grossglockner nebo taktéž autem na parkoviště Franz Josef Höhe. V obou případech se platí mýto, ačkoli u Lucknerhausu je mnohem levnější (cca 10 € oproti 30 €). Do vesnic jezdí také autobusy, v tom případě se nejvíc vyplatí dojet vlakem do města Lienz a pak busem do vesničky Kals am Grossglockner na zastávku Kals a. G. Lucknerhaus, odkud si i můžete vyjet lanovkou. Popis trasy: Z Lucknerhausu na Stüdlhütte, poté vedou dvě cesty – Stüdlgrat a okolo Erzherzog-Johann-Hütte. Druhá jmenovaná je určitě jednodušší, PD podle alpské stupnice, II podle UIAA, první je III-IV dle UIAA. Z parkoviště Franz Josef Höhe vede mnoho cest, většina z nich vede taktéž k Erzherzog-Johann-Hütte, některé jsou ale už extrémní lezení, jako třeba Pallaviciniho kuloár, který má sklon až 60°. Všechny trasy vedou po ledovci a/nebo je nutné překonat relativně těžké skalní úseky. Rozhodně je nutno mít ledovcovou výstroj a vědět, jak ji používat!

TIP na cestu

ZobrazitCena/výkon: Pokud nejste členem alpenvereinu, tak pěkné ubytování ve třech a se snídaní je za cca 750Kč/osoba/noc.

ZobrazitZájezd: Na túry do Alp s CK můžete vyrazit klidně na týden za 9690Kč/osoba/noc.

Grossglockner je s 3798 m n. m. nejvyšší horou Rakouska a také nejvyšší horou našich sousedních zemí. Na rozdíl od polských Rysů tam nejsou fronty (alespoň ne tak hrozné), nevede tam lanovka jako na Sněžku nebo německou Zugspitzi a ani se tam nemusí platit výpalné vůdcům jako na slovenském Gerlachu. O programu na prodloužený zářijový víkend tak bylo rozhodnuto. Navíc nás vždycky lákalo cokoliv, co obsahuje slovo „nejvyšší“. A krom toho to ještě navíc bude pro dva ze tří nový výškový rekord. Není co řešit!

Plán je vyrazit v pátek brzo ráno z Brna, což se úplně nedaří – z „brzo ráno“ je nakonec deset dopoledne. Naštěstí se zasekneme jen na půl hodiny u Poysdorfu, a tak jsme na cílovém parkovišti u Lucknerhausu kousek za vesnicí Kals am Grossglockner v pět odpoledne. Máme zarezervované ubytování na chatě Stüdlhütte, jenže je tu jeden problém – ta se nachází o nějaký ten kilometr výš. Nedá se nic dělat, dělíme jídlo, karabiny a lano, a vyrážíme vstříc horám. Za půl hodiny vyjdeme z typické podzimní mlhy a pak si užíváme inverzi. Za další dvě hodiny se setmí, ale o půl deváté večer konečně dojdeme jako úplně poslední na chatu.

Všichni jsme členi Alpenvereinu, a tak nás ubytování ve 2800 m n. m. stojí jen příjemných 8 euro. Méně příjemná je polévka za 6, ale jsme příliš líní vařit, tak jí bereme zavděk. Co nejdříve do postele – zítra se vstává ve 4.

K mému údivu jsme na nohou jako úplně první. Rychle posnídáme a z příjemně vyhřáté chaty se vrhneme do venkovních mínusových teplot. Těžko odhadovat, ale pod -5 °C to bude určitě. Od chaty vedou na vrchol Grossglockneru dvě cesty. Kratší a objektivně mnohem těžší se jmenuje Stüdlgrat, ta druhá vede okolo Erzherzog-Johann-Hütte. Já stojím na mačkách podruhé v životě, a přestože mám s sebou mnohem zkušenější borce, radši na jistotu bereme druhou variantu.

Šlapeme jen chvíli, než dojdeme k ledovci. Nasadit mačky, navázat se, ledabyle chytnout cepín a můžeme pokračovat. Za svitu čelovek a hvězd jdeme po obří hroudě ledu vstříc vrcholu. Tenhle moment je pro mě vždycky tak trochu mystický – uvědomím si, jaké nic jsem oproti přírodě.

Trochu jsem zapomněl říct, že mám brutální rýmu a ještě před třemi dny jsem měl 39 °C teplotu. Potom už jsem se neměřil. Každopádně moje kondice trochu zpomaluje náš 3členný tým. I tak to ale netrvá moc dlouho, než dojdeme k první „ferratě“. Už se trochu rozednívá, takže můžeme vypnout čelovky. Pak nastane to nejhezčí, co může na horách nastat. Východ slunce.

Viděl jsem jich už hodně, desítky, možná stovky, ale tento je stoprocentně jeden z těch vůbec nejhezčích. Růžovooranžovočervená (dámy prominou, tady moje názvosloví barev končí) obloha se sytí barvami, jak slunce postupně stoupá. Neskutečný zážitek!

Není ale na co čekat, tuhle výtečnou pauzu jsme strávili u chaty Erzherzog-Johann-Hütte, která je v cca 3400 metrech, zbývá dorazit ten poslední zbytek. Svah už je docela strmý a jakmile se přiblížíme k vrcholu Klein Glockner (3770 m n. m.), přibydou železné tyče, ke kterým se dá vázat. Nicméně, my máme tak neskutečně skvělé podmínky, že to ani není potřeba. Před týdnem napadlo tak akorát sněhu, abychom nešli po skále, ale ne zas tolik, aby hrozilo nějaké nebezpečí. Ve výšce 3718 m n. m. slavím malé vítězství – výš jsem totiž nikdy nebyl.

Objektivně nejnebezpečnější úsek je právě mezi Klein Glocknerem a Grossglocknerem. Nejdříve se musí slézt prudký srázek do sedla, kdy za pochodu zjišťuji, jak se cvakat do expresek. Sedlo mezi oběma vrcholy je jen pár metrů dlouhé, ale na šířku má možná 30 cm. Nechtěl bych tu být sám, ještě míň teď ale chci spadnout, a tak rychle přejdu na druhou stranu. Pak už zbývá jen nějakých 40 výškových metrů snadného lezení po skále a jsme tam!

Na úplně poslední chvíli nás sice předešla rakouská skupina, ale na vrcholu byla snad jen minutu, takže ho máme celý úplně pro sebe. Vidíme téměř do nekonečna. Na jedné straně je slovinský Triglav, na druhé pravděpodobně švýcarské čtyřtisícovky, jež nedokážeme na tu dálku pojmenovat. Vychutnáváme si vrcholové pivo a po dobré půlhodině pomalu sestupujeme.

Kdybychom se nemuseli vyhýbat několika ostatním skupinám (i teď na konci září je tu docela provoz), bylo by to úplně skvělé, ale i takhle to docela jde. V 11 dopoledne je ve 3300 m n. m. 29.9. a je takové teplo, že jdeme jenom v tričku. Děkuju přitom své prozřetelnosti, že jsem si den před odjezdem koupil sluneční brýle. Jinak bych nejspíš oslepl. Na Stüdlhütte uděláme dvě čínské polévky a rozhodneme se sejít k autu dřív, než se začne zkazit počasí – jakože už docela začalo.

Dole jsme po nějakých 25 km, 1000 výškových metrech nahoru a 2000 metrech dolů asi v pět večer. Původní plán byl přespat tu ve stanu, ale nikomu se nechce, tak se radši hecneme a přesně o půlnoci zakotvíme před naším brněnským bytem. Celkem jen 38 hodin, z toho 14 v autě, ale zážitek na celý život! Neumím si vůbec představit, že bychom mohli mít hezčí počasí. Pokud byste sem chtěli vyrazit, můžu jen doporučit – jeďte na podzim.