Místo: Hoverla Stát, Pohoří: Ukrajina, Zakarpaty GPS Místa: 50.19682N, 16.51558E

Jak se sem dostat? Mnoha způsoby – nejjednodušší je to vlastním autem. Pokud ho nemáte nebo nechcete použít, pak je pravděpodobně nejvýhodnější kombinace vlaku a autobusu. Konkrétně vlakem do Košic a poté autobusem do Užhorodu nebo Mukačeva. Z Košic lze jet místními přepravci, případně lze celou cestu z Čech absolvovat s RegioJetem. Popis trasy: Celé ukrajinské Karpaty se skládají z jednotlivých pohoří nazývané Poloniny. Trasu lze skládat téměř nekonečně způsoby, po většině hřebenů vede turistická značka. My jsme šli z obce Krasna do obce Hoverla přes poloniny Svidovec a Černohorská, ale s pomocí vhodných mapových podkladů si trasu dovede poskládat každý.

TIP na cestu

ZobrazitKarpaty: Pěkné ubytování v Zakarpatech, odkud můžete vyrážet na nádherné túry, seženete už za 125Kč/osoba/noc.

ZobrazitLyžařské středisko: Ubytování v centru lyžařského střediska seženete od 410Kč/osoba/noc.

ZobrazitZájezd: Vysokohorská turistika nepatří mezi vaše záliby? Podívejte se na nabídku CK z Ukrajiny a určitě si přijdete na své. Ukrajina je krásná a levná.

Ano, na Ukrajině ještě pořád zuří válka. A ano, Ukrajina je stále okupována Ruskem. Ale Ukrajina je taky přes 1000 km dlouhá a to, že se něco děje na východě neznamená, že by západ nějak trpěl. Zakarpatská Ukrajina, u nás taky známá jako Podkarpatská Rus, je bývalé území Československa a místní nás tu stále milují. Jezdí spojení za hubičku a hory jsou tu úžasné. Tak proč třeba na podzim nevyrazit?

Cesta do Za/Podkarpatí (podle toho, jestli se díváte z Kyjeva nebo z Prahy) je docela jednoduchá – stačí kdekoli na trase hlavního českého a slovenského koridoru naskočit do vlaku, vystoupit v Košicích, přejet busem hranice a jste v Užhorodě nebo Mukačevu, podle gusta. My například celou cestu naplánovali s RegioJetem.

Slovensko-ukrajinská hranice je hranicí schengenského prostoru, proto se dají očekávat různá zdržení. Cesta ven je ale většinou ještě v pohodě, a my navíc jedeme nočním autobusem, takže se zdržíme tak akorát na to, abychom dostali razítko do pasu. Do Mukačeva se dostaneme v pět ráno, za pomocí místních najdeme maršrutku směr hory.

60 Kč, 3 hodiny, 100 km a v osm ráno jsme pod horami. Je nás 6, přesto nás hned první dodávka vezme tam, kam chceme – do vesnice Krasna. Most, ač jen lanový, je tu, meandr řeky sedí – vystupovat! Přes lanový most a údolím stoupat nahoru, jednoduché jak facka. Mapa trochu nesedí, ale jsme na Ukrajině, to se dalo čekat. Krosna napěchována jídlem váží snad 20 kg, každý výškový metr bolí.

Pěšina se stále zmenšuje, na palouku při svačině zapínám GPS, když už ji s sebou táhnu. „Hej bejci, asi trochu problém. Jsme se nějak netrefili. Tak o 8 km cirka.“ Na ty pohledy nezapomenu. Ale je tomu skutečně tak – 6 orientačních běžců, pro které je mapa a buzola prakticky denním chlebem, se takhle neskutečně seknou. 10 km traverz karpatskými hvozdy s vidinou medvěda zavrhujeme, nezbývá než sejít těch 300 výškových metrů dolů a popojít do Krasna, asi 7 km. Tam navazujeme první kontakt s domorodci (a především jejich vodkou), vyhrabeme se jen pár metrů nad vesnici, kde jsme z nočního přejezdu natolik unaveni, že to ve tři zalomíme. Probudíme se až v sedm, a to už nemá cenu nikam chodit, takže uvaříme a jdeme spát znova.

Pak už jdeme poloninou Svidovec. Už v lese je to víc než pěkné, co teprve nad ním! Nekonečně travnaté poloniny, značení dělané českýma rukama (za první republiky a obnovené po pádu komunismu), počasí tak akorát, jako má o podzimních prázdninách být. A k tomu ty nádherné podzimní barvy! Krásný den s 20 km, na nocleh scházíme pod hřeben. Přestože bychom se s medvědem rádi potkali, radši jindy než ve spánku = jídlo jde do kleče.

Druhý den ráno prší. Nouzový plán není, musíme ho vymyslet. Nakonec se rozhodneme sejít do největšího ukrajinského zimního střediska – Dragobratu. Ač durch promočení, přesto se v tomto postsovětském zázraku neubráníme smíchu. Dosud tu totiž není asfalt. Na zahřátí dáme boršč a dostopujeme do údolí. Pořád prší.

A protože prší i další den, rozhodneme se nedělat blbosti a hezky si pozevlit ve stanu. Přece jen, jsme na Ukrajině, relativně na horách, a ve spacáku je rozhodně větší teplo než venku. Navíc jsme i tak měli den rezervu. A taky je tu extrémně levný alkohol – nejdražší láhev vodky stojí asi 60 Kč.

Další den ráno už se ale nedá nic dělat – čas vyrazit do těch nejvyšších hor, na Černohorskou poloninu. Na Petros (2020 m n. m.) a Hoverlu, která je na Ukrajině vůbec nejvyšší (2061 m n. m.). Vyrážíme za příjemných 2 stupňů a nízké oblačnosti. Máme trochu strach, jak bude o více než kilometr výš.

Strach je dobré mít, ale ještě lepší je ho překonat. Občas se to sakra vyplatí. Když totiž 300 výškových metrů pod vrcholem začne skrz mlhu prosvítat slunce, už tušíme, co přijde… Inverze. Dokonalá inverze. Ta nejhezčí, jakou jsme kdy viděli. Dokonce můžeme vidět brockenské strašidlo, horský přízrak, říkejte si tomu, jak chcete, ale je to nádherné. Škoda, že jsem nestihl vytasit foťák.

Nocleh tentokrát strávíme v teple, rozuměj „chatce“ o rozměrech cca 3×4 metry přímo pod Hoverlou. Vytopíme si ji vlastním tělem. Zítra je 28. října a plán je ambiciózní – oslavit Den vzniku samostatného československého státu východem slunce na jeho bývalé hranici. Budíček tak na pátou.

Na vrchol je to 300 výškových metrů, vyrážíme tak slabou hodinku před východem, který má být v sedm. Je cca -15 °C, mám na sobě úplně všechno oblečení a stejně je mi dost zima i při chůzi. Doufám, že nahoře nebudeme mrznout moc dlouho.

Je mi trochu divné, že i když přijdeme nahoru, je pořád ještě hodně tma a rozhodně nevidíme známky svítání. Je mi to ještě víc divné, když už mělo slunce vycházet před 10 minutami. Pak nám to pomalu začne docházet… Změna pásma, blízký časový posun… my idioti jsme se o hodinu sekli.

„Jakože v téhle kose mám teď mrznout 50 minut?“ „Tak nějak.“ A tak mrzneme. Ale je to nádherné. Barvy se mění z červené přes oranžovou na žlutou, my tancujeme swing, protože jinak by nám asi umrzly nohy, a čekáme. A pak konečně první paprsky! Led na vrcholové ukrajinské vlajce sice ještě neroztává, ale moje zmrzlé prsty už ano.

Na hřebeni ještě strávíme krásné tři hodiny, než sejdeme dolů do obce Hoverla. Autobusem do Rachivu, přespat v hostelu za 60 Kč, maršrutkou do Mukačeva, autobusem na celnici, dát celníkům očuchat naše smradlavé batohy, zažít dost strašidelné stíhání zpoždění do Košic, a nočním vlakem domů.

Úžasný zážitek. Neskutečně levno (i s cestou nás týden vyšel pod 2 000 Kč), překrásné hory, milí, i když trochu alkoholičtí místní, a tak trochu neokoukaná destinace. Sem se stoprocentně ještě někdy vrátím. Hlavně se nebát!