Místo: Kazbek Stát, nejbližší obec: Gruzie, Stepansminda GPS Místa: 42.6969414N, 44.5181108E Doprava: Letecky do Tbilisi nebo do Kutaisi (pak vlakem nebo maršrutkou do Tbilisi), z Tbilisi maršrutkou (10 lari) nebo stopem do Stepansmindy.

Stručný popis: Ze Stepansmindy/Kazbegi po cestě ke Kostelu Nejsvětější Trojice, pak stačí sledovat pěšinu až k meteorologické stanici. Cestou se překonává jednoduchý ledovec. Od stanice pokračovat po pěšině až k ledovci. Cesta po něm bývá po většinu léta zřetelná, ale i tak je více než vhodné mít s sebou GPS navigaci.

Extrémně levné letenky nepořídíte už jen do Evropy, ale i za její hranice. To je také případ Gruzie, kam létá maďarský Wizzair. Na letiště Kutaisi se z Polska nebo Maďarska dostanete i pod 2 000 Kč za zpáteční letenku. V Gruzii se dá dělat neskutečná spousta věcí, ale jedna věc je jistá – nachází se tu naše nejbližší pětitisícovky. No a tak nás napadlo, proč si na jednu nevylézt…

Kazbek je náš cíl. S výškou 5033 m n. m. leží na rusko-gruzínské hranici, a přestože se jde pár set metrů v Rusku, nepotřebujete ruská víza. Je ta jedna z vůbec nejlehčích pro Čechy dostupných pětitisícových hor. Cestou se nepřekonávají žádné skalní úseky, potřebujete pouze základní ledovcovou výzbroj, tedy mačky, cepín, lano, sedák a pár karabin. Hodí se i helma nebo ledovcové šrouby. Přesto se ale nevyplatí výbavu podcenit, existují tu objektivní nebezpečí a ročně je tu několik smrťáků.

Výstup začíná ve vesnici Stepansminda (cca 1800 m n. m.), které však nikdo neřekne jinak než Kazbegi. Ve dvou agenturách se dá půjčit veškeré vybavení. Říká se, že reálně se dá výstup stihnout za 3 až 5 dní. Není to tak ale úplně pravda – my jsme jej třeba zvládli za dva. Všichni jsme ale byli trénovaní sportovci a protože jsme aklimatizaci provedli už dopředu, mohli jsme si tak dovolit ji v rámci výstupu vynechat.

První den se vydáváme nejprve ke Kostelu Nejsvětější Trojice, který je jedním z největších turistických lákadel Gruzie. Od něj stoupáme do mlhy směrem k basecampu. Ten se nachází v cca 3600 metrech vedle meteorologické stanice. Za první den je to tedy cca 12 km a 1800 výškových metrů. Cesta ale není nijak náročná, až v poslední desetině se překonává ledovec. Mačky ale ještě nejsou potřeba. Pokud byste chtěli, lze si zaplatit koně, kteří vás sem vyvezou.

Jak už to tak s basecampy bývá, ani tento není příliš pěkný. Toalety spíš nejsou, hned vedle je obří skládka a vodu rozhodně filtrujeme. Za spaní ve stanu nás místní „strážci“ zkasírují o 10 lari/stan, tj. cca 90 Kč. Je možné spát i uvnitř stanice, a to za cca 360 Kč/osoba/noc. Většina lidí nyní stráví 1–3 dny aklimatizací, ale nám to přijde zbytečné, před 4 dny jsme byli ve 4000 m n. m. a věříme si, že to zvládneme bez problémů. Strážci, kteří nemluví jinak než rusky a gruzínsky, se nám vysmívají, že to prý není možné. Ale znáte to – kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp.

Zbývá tak nastavit budík na 1:50 a užít si pár hodin spánku. Ráno na sebe navléct všechno oblečení (teplota je totiž už tady, kilometr a půl pod vrcholem, okolo -5 °C), nasnídat se a potmě vyrazit. Cca ve 4000 m n. m. začínají první ledovce. Je nezbytné se navázat na lano a vědět co dělat v případě pádu – zde už je totiž opravdu životu nebezpečno.

Naši osmičlennou skupinu jsme rozbili na dvě čtyřčlenné a nejspíš právě to je důvod, proč jsme tu vůbec nejrychlejší. Vyráželi jsme sice jako poslední, ale ještě před rozbřeskem všechny dojdeme a pomalu předcházíme. Východ slunce nastává před 6 ráno a je úchvatný. Na vrchol je to sice už “jen“ 700 metrů, ale přibývající nadmořská výška o sobě dává znát. Každý krok je těžší a těžší, nicméně vidina, že budeme na vrcholu téměř první, nás žene dál a dál.

Hroty maček se zasekávají do sněhu, cepínem se ledabyle opírám do svahu vedle mě, kolem uší mi sviští svěží vánek, i přes dvě čepice mi však mrznou do ruda a já přemýšlím… proč to vlastně dělám? Na odpověď přijdu už za chvíli. Stačí překonat poslední prudší úsek těsně pod vrcholem a v osm ráno jsem tam!

Neskutečný pocit! Adrenalin a endorfiny jsou v ideálním poměru, aby v mém mozku navodily pocit satisfakce i přes kyslíkový dluh. Sice je hrozná zima a přes vrchol se sem tam převalí mrak, ale viditelnost je i tak ohromná. Dosažení vrcholu je nicméně jen polovina úspěchu, ta druhá je ještě dostat se dolů. To je naštěstí o dost rychlejší než nahoru a kdybych si býval nevyvrtl kotník, bylo by to úplně bez problémů. V basecampu si dvě hodiny odpočineme, naobědváme a vyrazíme na další dva vertikální kilometry dolů.

Ne, moment, na jedno jsem zapomněl – ještě se jdeme vysmát „strážcům“. Skvělý pocit, který o šest hodin zopakujeme v půjčovně vybavení. Ani tam nám nevěřili, že bychom to mohli zvládnout, a byli dost překvapení, že jsme se tam po dvou dnech v sedm večer objevili.

Sestup je ale jinak strastiplný. Stehna odmítají pracovat, kotník mě bolí a každých sto výškových metrů ubývá neuvěřitelně pomalu. Hry i jídlo nám došly a dobrá nálada taky. Je to prostě nekonečné. Až u kostela jsem si jistý, že jsme to opravdu zvládli. Posledních čtyři sta metrů a pak jsme dole! Přejíst se a jít hned spát. Dokonalost!