Místo: Z respektu k pravidlům urbexu je lokace tajná.

Stručný popis: Dnes vás zavedu s pomocí mých fotografií do jedné z opuštěných továrnických vil v Německu. Do „Vily K“. Vila je obehnána vysokým plotem a okolí se jen hemží zvědavci. A to se mi v tomto případě také vymstí. Nachází se zde úžasné interiéry, kterým dominuje dřevěné centrální schodiště nacházející se ve schodišťové hale. Tentokrát jsem se nevyhnul kontaktu s policií. Ale o tom více ve článku.

TIP na cestu

ZobrazitZájezd: Zažijte svůj první urbex s profesionály. Černobyl a město Pripjať je legální urbexový komplex. Zájezd ukrajinou je za pěkných 7 148Kč.

Ranní vstávání mi obvykle dělá problém, ale dnes je tomu jinak. Vyskakuji z postele a rychle si připravuji vše potřebné k focení. Po chvíli jsem připraven a nasedám do auta. Dnes mě čeká dlouhá cesta. Tentokrát mířím do Německa, kde se nachází vila továrníka s chemikáliemi. Villa K.

Přijíždím na místo a rozhlížím se.. Vila se nachází na ne příliš dobrém místě. Pozemek je obklopen zástavbou a Němci jsou, bohužel pro mě, hodně zvědaví a sledují, co se kolem nich děje. Obcházím rozsáhlý, nepropustně zarůstající pozemek obehnaný zdobeným kovaným plotem a hledám možnou skulinku, kterou bych se mohl dostat skrz plot. Oči kolemjdoucích a lidí v oknech se upírají na podivně vypadajícího člověka s kapucí a brašnou přes rameno, tedy na mě. Přesto využívám chvilky klidu a přelézám plot. „Teď mě nikdo nevidí,” říkám si, a přelézám plot. Opak byl ale pravdou, ale o tom až později.

Přede mnou se zjevuje tajemná stavba. Okna zahalená pod rouškou tmy, ve kterých není vidět nic než jen černo, vybízejí k přemýšlení. Začínám pociťovat mírný strach. Přesto má touha po adrenalinu tento strach převyšuje a já se vydávám dál. Sklepními dveřmi se dostávám do vily. Rozsvítím baterku a procházím sklep. Občasné rány a zvuky přebíhajících myší můj strach jen umocňují. Světlo z baterky mi odkrývá schodiště, kterým se dozajista dostanu do obytné části. Můj tep se zrychluje. Přicházím ke schodišti pro služebnictvo a bez váhání se po něm vydávám. Mé kroky se boří do nánosů prachu a spadaného zdiva. Přicházím do dlouhé chodby a pomalu směřuji ke schodišťové hale, které dominuje právě to úžasné vyřezávané dřevěné schodiště. Zastavuji se a rozhlížím se po místnosti. Na zdech si všímám stínů, kde dříve visely obrazy. Nábytek zmizel a s ním i vše, co mělo nějakou cenu. Nemohu se nabažit pohledem na schodiště, a proto si ho vychutnávám ještě o chvilku déle. Vycházím po schodišti a rozhlížím se kolem sebe. Zvuk pode mnou praskajících schodů jen umocňuje zážitek z celé vily. V naprostém tichu jen tak přemýšlím nahlas: „Slyšel pan továrník stejný zvuk, když se vydával po mohutném schodišti do své pracovny?“ Procházím se druhým patrem a najednou to slyším. Policejní majáky, které zastavily u vily. Utíkám po schodišti dolů, teď není čas na velké přemýšlení. Mířím proto rychle do sklepa, přes který se pokusím uniknout. Dívám se přes malé sklepní okénko a vidím přicházet policisty směrem ke hlavnímu vchodu do vily, využívám tedy situace a unikám zadem přes plot. Někdo ze zvědavců mě přece jen musel vidět.

Přesto tento zážitek nezmění můj pocit z celé vily. Pan továrník dokázal vybudovat úžasné sídlo. Jeho stopy navždy zůstanou v této vile a dokud bude stát, bude žít i pan továrník „K“.